Historie

František Hrdina se narodil roku 1880 do rodiny hrobníka v Hulíně u Kroměříže. Měl šest sourozenců, a jelikož rodina musela čelit nelehké materiální situaci, poslali čtrnáctiletého Františka do Vídně ke strýci, který se ho ujal a financoval také jeho vzdělání. Ve Vídni se vyučil zedníkem a tesařem a poté nastoupil na průmyslovou školu. Po studiích působil u jedné z vídeňských stavebních firem, krátce nato však odešel zpátky na Moravu.

Usadil se v Brně, kde od roku 1904 pracoval na stavbách Dušana Jurkoviče, který ho motivoval k tomu, aby si založil vlastní živnost. Vlastní firma Františka Hrdiny vznikla v roce 1907 a byla zaměřena na stavitelství, dále pak na přidružené obory, jako je tesařství, stolařství nebo zámečnictví. V roce 1910 se oženil s Marií Jelínkovou, dcerou statkáře z Čikova u Tasova, která do svazku přinesla nemalé věno. Díky tomu mohl František Hrdina nakoupit první pozemky pro stavbu vlastních firemních domů určených k prodeji.

Zřídil si vlastní projekční kancelář, která se kromě návrhů novostaveb věnovala i přestavbám a adaptacím obytných a hospodářských udov. Pro sídlo svojí firmy zvolil rozsáhlou parcelu v Žabovřeskách se starším domem v dnešní ulici Minská č. 60, kde rodina i bydlela. Za domem, který byl v třicátých letech přestavěn a rozšířen, se nacházely hospodářské budovy, pila a další firemní provozy. V době největšího rozmachu zaměstnávala firma až sto padesát dělníků.

První rodinné domky postavil František Hrdina v Hulíně, od třicátých let se věnoval i stavbě nájemních domů. K jeho brněnským realizacím patří velká řada rodinných a nájemních domů, např. v dnešních ulicích Preslova, Tábor, Leitnerova, Hybešova, Pekařská, Přívrat, Eliášova nebo Pod Kaštany, dále domy v Blansku, Nedvědici, Troubsku nebo v Moravanech. Kromě staveb realizovaných jeho vlastní projekční kanceláří často také jako stavitel spolupracoval s jinými brněnskými architekty. Jako v případě bystrckého domu Vojtěcha  Kyjovského od Josefa Poláška z roku 1937 nebo multifunkčního domu Convalaria v České ulici od Oskara Pořísky z téhož roku. Celkem za dobu svojí činnosti v letech 1907—1945 nechala firma postavit stovky domů.

František Hrdina byl spolupodílníkem a majitelem několika dalších podniků a výroben. V roce 1940 zakoupil zařízení na zpracování dřeva v Ujčově, které během války vedl jeho syn Vladimír, (absolvent Fakulty architektury VUT, 1946). Roku 1945 na něj bylo vlastnictví ujčovského podniku přepsáno. Před druhou světovou válkou také Hrdina neuskutečnil prodej řady dokončených domů, které tak zůstaly rodině nebo firmě a přinášely během války zisk z nájmů a práci pro zaměstnance. Kromě Alfa pasáže, kterou si stavitel chtěl od počátku ponechat (a kterou spoluvlastnil i syn Vladimír a manželka Marie), šlo mimo jiné o nájemní domy v ulici Leitnerova a Pod Kaštany. V roce 1945 založil František Hrdina nadaci na podporu nemajetných studentů České dborné průmyslové školy, kam věnoval čtyři miliony korun. Podpořil tak mnoho nadaných žáků, kteří by si studium jinak nemohli dovolit, a zároveň získal možnost vyhnout se daňové povinnosti.

V roce 1948 došlo ke znárodnění veškerého majetku Františka Hrdiny. Jeho firma i se zaměstnanci
přešla pod správu Československých stavebních závodů, nemovitosti pod správu Bytových podniků
města Brna (poté Podniku bytového hospodářství Brno). Sám stavitel se musel vystěhovat do vzdálenosti minimálně padesát kilometrů od Brna. Usadil se s manželkou v Tasově, kde zůstal do roku 1954. Poté se mohl vrátit zpět do Brna, do společného bytu s rodinou Vladimíra a Zdeňky Hrdinových v bývalém rodinném domě v ulici Minské, kde žil až do svojí smrti v roce 1960. Jeho žena Marie zemřela o šest let později.

Stavitel František Hrdina se v únoru roku 1930 rozhodl odkoupit od Felixe Edlera von Redlich několik sousedících parcel v centru Brna s barokními budovami šlechtických paláců ze 17. a 18. století – paláce Mitrovských a domu barona von Freyenfels. K budovám náleželo i rozsáhlé hospodářské zázemí v zadních traktech se stájemi pro pět párů koní, skladišti, garážemi, zámečnickou a stolařskou dílnou, strojovnou, tesárnou, kovárnou, pilou a obytným domkem pro dělníky. Za stavební parcelu o velikosti kolem 2 000 m2 zaplatil stavitel 4 750 000 korun, přičemž cena byla snížena z šesti milionů kvůli průtahům při prodeji.

Budovy byly v havarijním stavu a ještě před koupí musely být některé části demolovány, neboť hrozilo jejich sesutí. Nakonec se zřítila i část ponechané nárožní budovy Mitrovských uvnitř bloku a František Hrdina byl jako nový majitel obviněn z napomáhání demolici z důvodu snahy o urychlení stavby plánované pasáže.

Již následující měsíc po uzavření koupě byly započaty práce na návrzích nové budovy. Jejich vypracování stavitel zadal v té době uznávanému architektovi Bohuslavu Fuchsovi, který měl s navrhováním pasáží již řadu zkušeností. Fuchs zvolil velkoryse koncipovanou železobetonovou stavbu s dvoupodlažní pasáží s galerií, kde se měly nacházet obchody a provozovny. První Fuchsův návrh byl na tehdejší brněnskou produkci dosti progresivní. Jeho fasáda byla plasticky členěna lodžiemi a balkony a již tehdy byl přítomný výrazný motiv pásových oken. Tento návrh byl sice schválen regulačním oddělením stavebního úřadu, zřejmě na přání Františka Hrdiny byl však dále přepracováván jeho projekční kanceláří, konkrétně architektem Karlem Bezroukem. Jedna z pozdějších variant obsahuje čtrnáctipodlažní nárožní věž, jež však nebyla kvůli přísným regulím stavebního úřadu povolena. Hrdinova touha postavit v centru Brna první mrakodrap tak vzala za své stejně jako v případě Baťova obchodního domu od Vladimíra Karfíka v ulici Kobližné.

Výsledná podoba pasáže Alfa částečně koresponduje s původnímFuchsovým návrhem. Nebyla sice použita celistvá pásová okna, horizontální linie však byly zachovány díky bílému opaxitovému obložení okenních parapetů a také tím, že meziokenní pilíře byly obloženy tmavším okrovým opaxitem. Ačkoli lodžie a balkony nebyly realizovány, fasáda působila plastickým dojmem a byl zdůrazněn její horizontální charakter. K její proměně do současné podoby došlo zřejmě po druhé světové válce, kdy bylo zničené obložení nahrazeno jednotným bílým opaxitem. Fuchsův architektonický rukopis je dodnes patrný v propracovaných detailech, práci s ohýbaným sklem nebo v použití kvalitních materiálů ( mramor, teracco, opaxit a ušlechtilé kovy ). Do vzhledu budovy značně zasáhly podmínky, které na stavebníka kladl městský stavební úřad. Výškové regulace si vyžádaly terasovité ustoupení posledních pater a navázání na okolní zástavbu, aby nebyl zastíněn protější poštovní úřad, ze stejného důvodu také úřady vyžadovaly bílý obklad.

FÁZE VÝSTAVBY

V dubnu roku 1931 povolila městská rada zbourání zbytků starých budov a mohla tak být započata stavba pasáže Alfa. Kvůli rozsáhlosti projektu a tím vzniklé finanční zátěži byla stavba rozfázována na tři části. Pozemek byl rozdělen na pět parcel, na kterých se v rozmezí šesti let postupně stavěly jednotlivé domy. Realizací stavby byl pověřen čerstvý absolvent ČVUT Karel Bezrouk.

V první fázi byly postaveny domy v nároží ulic Poštovské č. 10 a Jánské č. 11 a 13 a současně s nimi navazující dům v Poštovské č. 8. Stavba byla dokončena 29. ledna 1932 a provoz byl oficiálně zahájen prvním promítáním filmu Bílé opojení v suterénním kině. Od tohoto data se v dobovém tisku začaly objevovat inzeráty nabízející bydlení a pronájem kancelářských a obchodních prostor v komplexu.

Druhá fáze stavby zahrnovala zejména dokončení a zastřešení pasáže, aby se zabránilo vyplavení suterénu deštěm a zpříjemnila se možnost svobodně z pasáže navštěvovat obchody a kino. Pasáž hrála důležitou roli také z pohledu městského plánování. Vybudování průchodu přes nádvoří bývalého Gerstbauerova nadačního domu (dnes dům U Čtyř mamlasů) propojilo náměstí Svobody s přilehlými ulicemi, zejména s ulicí Poštovskou, kde donedávna sídlil již zmíněný poštovní úřad. Při stavbě navazujícího obchodního domu JEPA v roce 1933 vznikla myšlenka vybudovat další průchod do náměstí Svobody. Alfa byla nakonec s JEPOU propojena přes galerii a plánované napojení z přízemí bylo zrealizováno až při stavbě paláce Omega v roce 2005. Po dlouhé pauze, snad způsobené finanční tísní v době světové krize, byla na konci roku 1936 dokončena stavba Poštovské č. 6. Celý komplex byl dokončen na začátku následujícího roku dostavbou posledního domu na Poštovské č. 4, který navazuje na budovu dnešní Knihovny Jiřího Mahena (dříve Zemské vojenské velitelství).

Dobový popis stavby uvádí, že na železobetonovou budovu bylo spotřebováno padesát vagonů železa, čtyřicet vagonů dřeva, dvě stě vagonů cementu a asi osm tisíc vagonů štěrku, drtě a písku. Později byla vlastnická práva domu Poštovská č. 6 převedena Františkem Hrdinou na manželku Marii Hrdinovou a vedlejší dům Poštovská č. 4 na syna Vladimíra Hrdinu.

V meziválečném období se v Československu rozšířil typ multifunkčního městského domu jako důležitá součást živého fungování center měst. Často šlo o administrativní budovy v majetku soukromých firem nebo peněžních ústavů, které kombinovaly kancelářské nebo přepážkové místnosti s komerčními a kulturními prostory, jež mohli využívat i obyvatelé města. Motivací vzniku těchto tepajících městských organismů nebyl jen zisk z pronájmů, ale také snaha zaujmout ve veřejném prostoru náležitě reprezentativní místo. Poskytnutí části domu veřejnosti bylo velkorysým gestem svědčícím o sebevědomí prosperující instituce.

V Brně takto uvažovali např. představitelé Moravské banky, jejichž sídlo vzniklo podle návrhu Bohuslava Fuchse a Ernsta Wiesnera v roce 1930 na náměstí Svobody. Přepážková hala byla zcela proti zvyklostem umístěna do prvního patra, aby uvolnila místo komerční pasáži, která se stala důležitou spojnicí hlavního náměstí s ulicí Veselou. Otevřený parter domu tak dodnes rozvíjí městský prostor, místo aby mu ukazoval záda.

Podobně postupovala i Báňská a hutní společnost, která svoje sídlo do Brna přesunula z Vídně těsně po první světové válce. Budova generálního ředitelství na rohu Kobližné a Sukovy vznikla podle návrhu Karla Lehrmanna v roce 1922 a kromě kanceláří v patrech obsahovala i přízemní obchody, kavárnu, zimní zahradu a tržnici ( dnešní Kabinet múz ). Potom, co se na konci dvacátých let firma přestěhovala do Prahy, vznikl rozsáhlý komplex v ulici Lazarské se suterénním divadlem Vlasty Buriana a šermířským sálem, obchodní pasáží, kancelářemi a byty.

Jiným případem je rozsáhlý brněnský palác Morava od Ernsta Wiesnera z let 1926–1933. První část bloku vznikla v polovině dvacátých let jako nájemní dům s obchody, kavárnou a suterénním kinem Kapitol, později postavená část orientovaná k Mahenovu divadlu byla sídlem Moravské zemské životní pojišťovny s rozlehlou vstupní halou a kancelářemi v patrech.

Investice do stavby bytů v nových budovách byla československým státem v meziválečném období výrazně podporována – ať už půjčkami, nebo úlevami na daních. Během této doby vzniklo několik novel zákona o stavebním ruchu, který podporu specifikoval. Těchto výhod využil i František Hrdina při stavbě paláce Alfa – konkrétně šlo o daňové úlevy díky malým bytům a malým provozovnám, které tvořily velkou část objektu. Činžovní daň mu v případě první fáze stavby Alfy měla být odpuštěna až do roku 1956.

Když stavitel v roce 1930 vykupoval domy a parcely v Jánské a Poštovské ulici, jeho hlavní motivací však bylo vytvořit výrazný městský palác, který by se stal další využívanou součástí městské struktury a frekventovanou trajektorií obyvatel Brna. Svědčí o tom jeho záměr zvýraznit nároží paláce čtrnáctiposchoďovou věží, která by z něj učinila nepřehlédnutelnou dominantu centra města. I bez tohoto experimentu, který nakonec nebyl povolen stavebním úřadem dbajícím na jednotnou výškovou hladinu zástavby centra města, je však hmota Alfy prostorovým kolosem, jenž díky ustupujícím patrům a celistvé světlé fasádě neprozrazuje rozsah a různorodost vnitřních prostor.

I když v dnešní době také vznikají podobně multifunkční a komerční prostory například nákupních center, jejich princip a vliv na městský prostor je přesně opačný než u těchto meziválečných staveb. Často se obracejí k městu hladkými neproniknutelnými fasádami a veškerý život se odehrává v umělém vnitřním prostředí. Na místo, kde se nacházejí, nejsou napojeny, nevyživují jej, jen z něj vysávají živost a energii. Městská pasáž však naopak proudění podporuje a vybízí k němu svými výkladci a otevřenými průchody, díky kterým může být svobodným veřejným prostorem i chráněným útočištěm zároveň.

Po roce 1918 zasáhla Brno, podobně jako ostatní velká města, dlouhotrvající bytová krize. Enormní nárůst počtu obyvatel a nehygienické přelidněné byty vyvolaly rozsáhlou diskuzi o dostupnosti a kvalitě bydlení, které se zúčastnila řada architektů a teoretiků. Brněnský architekt Josef Polášek kritizoval zejména nedostatek malých a levných bytových jednotek dostupných i pro nejnižší sociální vrstvy a architekt Jindřich Kumpošt navrhoval legislativní změny, které by povolovaly jejich výstavbu. Výsledkem debaty byly zákony z let 1921 a 1927 na podporu stavebního ruchu, které stavebníkům za určitých podmínek poskytovaly buď přímé finanční dotace, nebo alespoň na dlouhé roky úlevy na daních. Díky těmto zákonům začala rychle vznikat široká nabídka kvalitního levného bydlení. Státní dotace na výstavbu malých bytů mohla získat i města a obce ( např. brněnská akce 1 000 bytů pro chudé z roku 1936 ).

Hlavní důraz při výstavbě nových bytů byl kladen na hygienické nároky, které zahrnovaly problematiku větrání, prosvětlení a dispozice. Nově vznikající jednotky byly v různých periodikách a na poutačích nabízeny jako „byty plné slunce, světla a vzduchu“ nebo jako „nové, zdravé a pěkné bydlení“. Navíc se byty začaly vybavovat technickými inovacemi, jako bylo ústřední topení nebo výtahy, jež do té doby nebyly běžné.

Zásady nového bydlení rychle převzala i soukromá stavební produkce. Takovým příkladem jsou ( kromě realizací Františka Hrdiny ) byty od Václava Dvořáka a Aloise Kuby ( např. nájemní domy v Kotlářské ulici ), které byly určeny zejména pro široké řady středních vrstev. Určující pro ně bylo rozdělení obytné jednotky podle funkční dispozice s kuchyní odvětrávanou průduchem uprostřed bytu a s koupelnou obloženou kachličkami. Vedle technického vybavení ústředního topení, výtahu nebo přípojky na teplou vodu se v těchto bytech začalo objevovat i zavedení domácího telefonu nebo shozu na odpad.

V Hrdinově multifunkčním paláci Alfa se v sedmi patrech nacházelo více než sto osmdesát bytů o jednom až třech pokojích a desítky menších a větších svobodáren. Celkem tedy dům nabízel asi dvě stě padesát nájemních jednotek včetně prodejen. Nájemníci mohli využívat sklepy a garáže v suterénu a prádelny a sušárny v nejvyšších patrech. Byty byly vybaveny ústředním topením, teplou vodou a záchody se splachovacím zařízením. V budově byl zaveden motorový proud, který poháněl celkem osm výtahů, stroje v prádelnách a v kotelně a domovní ventilátory.

V porovnání s tehdejšími nájemními domy z produkce Václava Dvořáka nebo Aloise a Viléma Kuby je však patrné, že hlavním záměrem zde nebyla velkorysost prostor, ale spíše co největší množství bytů, jejichž podoba byla přizpůsobena podmínkám pro malé byty a malé provozovny vyplývajícím ze zákona o stavebním ruchu ( dům pojme přibližně 800 nájemníků ). Na základě toho poté František Hrdina usiloval o osvobození od činžovní daně. Bezpochyby se mu podařilo zrealizovat širokou nabídku levného bydlení v centru města, které navíc skýtalo nájemníkům pestré možnosti. Kromě obchodů mohli využívat i rozsáhlou kavárnu, bistro, pasážní kino nebo suterénní tančírnu Metro-Hall. Jak se psalo ve firemních propagačních materiálech: „Najmete-li byt v obyt. a obch. domech ALFA PASSAGE, Brno, ul. Jánská–Poštovská, bydlíte pohodlně.“

V pasáži Alfa se kromě množství menších komerčních prostor nacházelo také několik velkých provozů. Jedním z nich byla kavárna Alfa, která byla umístěna na galerii a zabírala celé nároží do Jánské a Poštovské ulice. Patřila mezi velké kavárenské prostory, kterých bylo v té době v Brně mnoho. Podniky tohoto druhu byly dimenzovány pro velký počet návštěvníků a někdy nabízely až stovky míst k sezení. To byl také případ kaváren, jako byly Savoy, Esplanade, Opera nebo kavárny v Zemském domě, v paláci Morava či v parku Lužánky. Jít do kavárny přečíst si noviny, potkat přátele nebo jen tak pozorovat dění patřilo evidentně ke každodenní oblíbené činnosti obyvatel Brna, neboť z dochovaných fotografií je zřejmé, že tyto rozlehlé prostory rozhodně nezely prázdnotou.

Nelze s jistotou říci, kdo byl autorem vybavení interiéru kavárny Alfa, která kromě posezení u kávy nabízela také povyražení u kulečníku nebo šachu v části sloužící jako herna, nabízí se však několik možností. Mohl být navržen přímo Bohuslavem Fuchsem nebo Karlem Bezroukem z Hrdinovy projekční kanceláře, ve vzpomínkách teoretika architektury Felixe Haase se objevuje jméno brněnského architekta Norberta Trollera. Jisté však je, že podle dochovaných návrhů v Moravském zemském archivu měl být otevřený prostor kavárny s různými výškovými úrovněmi původně rozdělen příčkami na oddělené funkční zóny kulečníkového sálu, šachové herny, salonku a klubovny.

Kavárnu provozoval od roku 1933 brněnský kavárník Vladimír Borkovec, který se vyučil ve známé kavárně Slavia. Kavárna Alfa byla oblíbeným podnikem Brňanů i místem setkávání brněnských herců a umělecké gay komunity. Kavárna fungovala i po válce. Po komunistickém převratu v roce 1948 přešla pod správu podniku Restaurace a jídelny Brno a vznikla zde taneční vinárna s restaurací. Její provoz byl ukončen až po navrácení budovy rodině Hrdinových v devadesátých letech. Poté se v jejích bývalých prostorách nacházela Hipobanka, nyní jsou využívány pro komerční účely.

Pomyslným navázáním na společenský život původní kavárny Alfa, byl menší prostor Café Alfa navržený architektem Martinem Hrdinou, který se v letech 2010−2016 nacházel v přízemní části domu Poštovská č. 4.

Počet kin v československých městech nejvíce stoupal v dvacátých letech 20. století, tedy po vzniku zvukového filmu, a kina se tak stala nedílnou součástí moderního života. V Brně v této době vzniklo mnoho nových jednosálových kin, jako byly DOPZ nebo Kapitol. Není tedy překvapením, že kina často bývala i součástí oblíbených multifunkčních domů. Jedním z příkladů tohoto typu je právě pasážní kino Alfa.

Kino Alfa se nacházelo v suterénních prostorách budovy, stejně jako vedlejší taneční klub Metro—Hall. Na rozdíl od tančírny, jejíž vchod je situován do ulice Poštovské, bylo kino přístupné přímo z hlavního prostoru pasáže. Mohlo pojmout až 792 návštěvníků a jeho plocha zasahovala do podzemí několika domovních jednotek paláce Alfa. Samotný kinosál s balkonem byl doplněn o bufet, záchody a šatny. Původní návrh je připisován architektu Bohuslavu Fuchsovi, ze vzpomínek historika architektury Felixe Haase se však dozvídáme, že autorem interiéru mohl být architekt Norbert Troller, což ale není prokázáno.

Kino Alfa zahájilo svůj provoz 1. března 1932 premiérou filmu Bílé opojení ( Der Weisse Rausch ), který byl značně propagován i v dobových periodikách: „Zvukové kino ,Alfa‘ Poštovská. Prvotřídní podnik nejlepší vnitřní výpravy hraje sportovní velkofilm Bílé opojení. Prvotřídní sportovní výkony známých mistrů lyžařů. Představení o 1 ⁄ 2 5., 7. a 1 ⁄4 10 hod. Předprodej denně od 10—12 hodin dopol.“

V březnu roku 1932 zažádal o licenci k provozování kina Zemský spolek pro péči o zmrzačelé v Králově Poli ( Kociánka ), udělena mu byla 22. 4. 1932. Ředitelem se stal Bohumil Skandera, který v pasáži provozoval i filatelistický obchod a reklamní studio. Od září 1939 se stal ředitelem František Šmíd, kterého v březnu roku 1944 vystřídal Emil Čejka.

V meziválečné době byl pro označení kina Alfa používán výraz bio jako zkrácenina slova biograf. Předložka bio má svůj původ v řeckém slově bios, neboli život. Výraz „biograf“ se tedy dá přeložit jako „záznam života“. V němčině používané slovo „kino“ se vžilo až později. Můžeme se domnívat, že časté označení brněnských kin jako „bio“ v meziválečné době bylo reakcí na německou minulost města. Název Bio Alfa se udržel až do roku 1945, pouze v roce 1938 se párkrát objevilo označení Panorama Alfa Passage. Po znárodnění budovy byla Alfa přejmenována na kino Praha. Až teprve v devadesátých letech bylo kinu navráceno jeho předválečné označení. Když bylo kino po válečném bombardování opraveno, jeho provoz byl 15. 4. 1945 zahájen měsíčním promítáním ruských reportážních filmů. Návrat k normálnímu provozu se uskutečnil 2. 6. 1945 filmem Děvucha z hor.

Provoz kina byl ukončen v dubnu 2001 a o dva roky později byly jeho prostory adaptovány pro potřeby brněnského HaDivadla. Autorem projektu byl ateliér RAW ( Tomáš Rusín a Ivan Wahla ), který se společně s adaptací prostor pro divadlo podílel i na rekonstrukci pasáže, kde byly obnoveny některé původní funkcionalistické detaily.

Za druhé světové války nebylo město Brno až do poloviny roku 1944 vystaveno téměř žádným leteckým útokům. Letecké svazy nad brněnským územím často jen přelétaly a obyvatelé města tak nabyli dojmu, že se jich nálety netýkají. Když 25. srpna 1944 zasáhly první pumy, mnoho lidí se ani nesnažilo ukrýt, což se jim stalo osudným. Největší útok však proběhl až o tři měsíce později 20. listopadu 1944 při spojeneckém náletu amerického strategického letectva. Původním cílem měla být zbrojní továrna v severním Slezsku, z důvodu špatného počasí byl však útok odvolán a Brno se stalo jedním z náhradních cílů. Zasaženy měly být zejména továrny, ale kvůli špatné viditelnosti padaly bomby i do obytných čtvrtí a zabity byly stovky lidí. Sto čtyřicet devět letadel tehdy shodilo na město asi dva a půl tisíce pum o váze 50–500 kg. Mezi zápalnými, tříštivými a časovanými bombami bylo i 351 balíků protiněmeckých letáků. Brno se po tomto útoku stalo jedním z nejvíce poničených měst na Moravě.

Jedním ze zasažených míst byl i pasážní komplex Alfa, jenž byl značně poškozen. Opravy v následujících letech si vyžádaly nemalé finanční náklady. Škoda byla vyčíslena na více než čtyři a půl milionu korun a další důsledky způsobené bombardováním ( snížení nájemného, zvýšení hypotečních úroků, udržovací náklady apod. ) zvýšily škody téměř dvojnásobně. Dva přímé zásahy způsobily naprosté rozmetání některých obchodů a ateliérů na galerii a zasypaly sutí přízemí a suterén. Tlaková vlna také rozbila okenní tabule, skleněné výkladce a část opaxitového obložení. Monumentální životní dílo brněnského stavitele se rozpadalo před očima.

Alfa byla jednou z nejvíce poškozených budov centra města, návrat k normálnímu provozu byl proto značně obtížný a pro majitele nebylo lehké pokrýt finanční ztráty. Patnáctého prosince 1945 přešla správa domu na snachu stavitele Zdeňku Hrdinovou, která se rozhodla v následujícím roce zvýšit nájemné u třiadvaceti bytů. Válka však finančně zasáhla i samotné nájemníky a nájemné se bezprostředně po válce mohlo zvyšovat pouze s úředním souhlasem. To vedlo k trestnímu řízení a následnému vrácení výše nájemného do původní podoby. V domě se ještě dva roky po náletech v některých bytech bydlelo za nouzových podmínek, bez světla, tepla a ohřevu vody či bez okenních tabulí a dveří.

Nájemníci pomáhali s odklízením trosek a nouzově opravovali svoje obchody. František Hrdina nechal nad vchod do pasáže umístit ceduli s česko-německým nápisem: „Nečum a pracuj! Nicht gesehen! Arbeiten!“ Podle dopisu staviteli od majitele obchodu RADIO-GRAMO pana Františka Müllera ze dne 21. září 1945, který se dochoval v Moravském zemském archivu, se „všichni společně snažili opět vytvořit z pasáže Alfy skutečně obchodní a nervové centrum elegantního Brna“.

Současná podoba stavby vychází do značné míry z poválečné opravy. Obnovení opaxitového obložení proběhlo až po roce 1948 ( stejně jako další části rekonstrukce budovy ) a okrové opaxitové obklady meziokenních pilířů byly nahrazeny bílými. Tím bylo potlačeno výrazně horizontální pojetí fasády s vystupujícími světlými pásy a stavba získala celistvější charakter.

Rodina Františka Hrdiny byla po válce díky české národnosti prohlášena na základě potvrzení ze 4. ledna 1946 vydaného národním výborem v Žabovřeskách za národnostně a politicky spolehlivou. Přesto byl stavitel od léta 1946 vyslýchán StB a obviněn z kolaborace s Němci, zřejmě na základě udání, že pronajímal byty přednostně německým občanům. Toto obvinění on sám jednoznačně odmítl. Jak se můžeme dočíst v dokumentech uložených v Moravském zemském archivu, na svoji obhajobu uvedl, že proti praktikám protektorátního bytového úřadu nebylo možné nijak zasáhnout. Úřad přiřazoval byty po židovských nájemnících Němcům bez souhlasu majitele a jakýkoli odpor z české strany jen vyvolával další ostrá protiopatření. Navíc měl za války zodpovědnost za desítky svých zaměstnanců, kterým hrozilo totální nasazení v Německu. Když po něm, podle jeho slov, německé úřady žádaly výrobu dvou set padesáti tisíc rukojetí k ručním granátům, byl nucen zakázku přijmout. Vyrobil jich jen deset a půl tisíce kusů, ze kterých bylo sedm a půl tisíce vráceno jako nepoužitelných. Po této sabotáži byl jeho podnik německou policií prověřován a bylo uvedeno, že se v jeho skladě nachází dalších třicet tisíc kusů přichystaných rukojetí. Díky tomuto uloženému materiálu, který při kontrole vždy pouze vynesl ze skladu, mohl až do konce války udržet podnik v chodu, a ochránit tak své zaměstnance.

Obvinění proti Františku Hrdinovi byla nejspíš stažena, o dva roky později však byla využita jako důvod pro znárodnění jeho majetku komunistickým režimem, které proběhlo paradoxně na základě Benešových dekretů namířených „proti Němcům, Maďarům, kolaborantům a zrádcům“. K 5. červnu 1948 byla převzata pod národní správu také pasáž Alfa na rohu ulic Poštovské a Jánské.

V roce 1948 došlo ke konfiskaci veškeré majetkové podstaty firmy Františka Hrdiny i majetku náležícího přímo jemu a jeho rodině. Firma i se zaměstnanci a domem s dílnami v Minské ulici přešly pod správu Československých stavebních závodů, které se později staly součástí Stavomontáží, n. p., v Brně, jež byly v roce 1958 začleněny do národního podniku Pozemní stavby Brno. Ostatní domy firmy i rodiny Hrdinových spravovaly Bytové podniky města Brna, později Podnik bytového hospodářství.

To byl i případ pasáže Alfa, kde údržbu a stavební práce zajišťoval Stavební podnik města Brna, který zde provedl několik dílčích rekonstrukcí spíše technického rázu ( voda, elektřina ). Dále došlo v roce 1976 k rekonstrukci bytů ve vchodech F, G a H, další obnova pasáže byla uskutečněna v roce 1986. Proměněna byla také funkční náplň některých prostor. Klub Metro–Hall byl zrušen a několik let sloužil jako sklad. Poté prošel rekonstrukcí a vznikl zde Závodní klub skupiny ROH První brněnské strojírny. Kavárnu převzaly Restaurace a jídelny Brno a zřídily zde taneční vinárnu s živou hudbou a restaurací, která fungovala až do devadesátých let.

V roce 1991 byl zabavený nemovitý majetek městem Brnem a Pozemními stavbami vrácen potomkům Františka Hrdiny, kteří jej dodnes obhospodařují. Provedli také v roce 1992 rekonstrukci bytů ve vchodech A, B, C a D a v roce 1994 F, G a H. Samotná pasáž prošla postupnou obnovou v letech 1994—2000, kdy byly vyměněny některé povrchy ( např. mramor ) a došlo k repasování rámů výkladců. Alfa pasáž je jedním z mála domů v centru města, který dosud nabízí dostupné nájmy bytů různých velikostí, zachována je také multifunkční náplň jejích prostor kombinující komerční a kulturní zaměření. Kavárna v patře byla bohužel nahrazena obchody, její funkci však částečně přebírá kavárna Švanda v přízemí, která byla navržena brněnským ateliérem RAW a otevřena společně s HaDivadlem, jež nahradilo v roce 2003 kino Alfa.

Se stavbou sousedního paláce Omega v roce 2005 od architektů Kuby a Pilaře byl uskutečněn také původní plán na další přízemní propojení (tehdejšího domu JEPA), a vznikl tak druhý průchod do náměstí Svobody.